Květen21

Začal jsem se učit hrát na akordeon. Už hrozně dávno, někdy v roce 01. Táta na něj umí hrát mistrovsky, ostatně jako na všechno, tak jsem myslel, že mi poradí co a jak. Neporadil. Ani slovo. Tak z toho sešlo. Na dvacet let. Letos v létě jsem si od něj ale pujčil starou Hohnerku Imperial, anžto už na ni moc nehraje. Koupil jsem si Školu hry na akordeon, vytrhl z ní stránku se schématem basových knoflíků a jeden cizí chlap na Youtube mi vysvětlil, kde je C, které knoflíky jsou dur, které moll a poslední řada že jsou prý nějaké sedmičky. Sám jsem zjistil, že řazení čudlíků je shodné se strunami na baskytaře. Fajn, protože to já trochu znám. Jsem totiž baskytarista v jedné jiné kapele. Taky jsem na základní škole hrál pár let na klavír, aby se neřeklo, ale pak se naštěstí brácha poprvé ženil a rodiče na mne zapomněli dohlížet. Měj se, otravné piáno, adieu. Ani nevíš, jak se mi to brnkání na tebe po těch letech šikne.

Říjen21

S tou jednou jinou kapelou doděláváme studiovou nahrávku. Ještě jsem sice na harmoniku pořádně nezašmudlal ani Zlaté posvícení, ale jsem z ní tak urvaný, že jsem ji na té nahrávce chtěl použít. Hodně jsem to chtěl. A představte si, těm zaprděncům, co si říkají spoluhráči, se to nepozdávalo. Konzervy. Nakonec tam akordeon ve dvou písničkách je, ale ani si ho nevšimnete, nebojte. Řeknu vám tajemství. I když ty písničky v téhle kapele vymýšlím já, do toho, jak pak budou nakonec vypadat, nesmím ve studiu už moc mluvit. Divné, co? Nevadí, napadla mne kolosální myšlenka. Až se naučím to Zlaté posvícení, nahraju si v nějakém studiu nějaké ty své písničky sám. Úplně nové, úplně jiné, budou znít tak, jak znějí v mojí hlavě a nikdo mi do toho nebude smět kafrat. Já jim dám.

Listopad21

Přece jen na to nechci být sám. Pořídil jsem šestistrunné banjo a strčil ho Broňovi Neradilovi. Broňa je zpěvák z té jedné jiné kapely. Hrajeme spolu už skoro od začátku hraní, a od začátku hraní jsme spolu nejlepší kamarádi. Já na banjo teď nemám kdy, jsem zasekaný v trénování hry na akordeon. Broňa je sice zasekaný v jiných věcech, anžto je mužem mnoha uměleckých zájmů, ale je lepší kytarista než já a koupil si banjové prstýnky. Začali jsme nárazově brnkat ve sklepě mého někdejšího a jeho nynějšího bydliště v Malenovicích. Já lidovky, on hitovky. A taky jsem vytáhl jednu písničku, kterou jsem napsal ve svých sedmnácti letech, pro premiéru a zároveň derniéru hry čtvrtých ročníků poetického divadla Variace při gymnáziu v Otrokovicích. Jmenovala se Ráno v Morgentownu. Teď se to jmenuje Špalír a je o jedné holce, která se kdysi rozhodla, že jsem mizera a končí se mnou. Druhou písničku jsem napsal rovněž v sedmnácti letech, pro ten samý slavnostní večer, tentokrát pro pěvecký sbor studentů gymnázia. Jmenovala se Sedm přemožitelů netvora Ro, a strašně jsme ji tenkrát domrvili. Teď se jmenuje Ukolébavka. Zní to docela fajn, a do toho to Broňovo banjo. A do toho alkohol. A vánoce za dveřmi. Parádní hraní, takhle ve sklepě, zkuste si to někdy.

Duben22

No, moc to nedopadlo. Banjo zahálí u Broni ve sklepě a nová nahrávka té jedné jiné kapely je skoro hotová a podle mne velice špatná. Zároveň jsme k tomu s Broňou natočili videoklip, který je naopak podle mého mínění velice povedený. Od února řeším neutěšený stav svého nástrojového parku. Tátovu starou Hohnerku jsem dal k opravení geniálnímu harmonikáři Vojtovi Szabó, zároveň jej pozval coby kmotra na křest nového CD té jedné jiné kapely a zatím, za horečného pročítání inzerátů, cvičím na tátův záložní Weltmeister. Výsledek? Na konci dubna jsem o dvacet tisíc korun českých chudší, mám od jednoho mazaného pána hloupě naslepo zakoupenou Deliciu Junior 72, které neladí málem polovina basové tastatury a tátovu Hohnerku, které po generální opravě nefunguje na basech tón Fis a po dvou týdnech je rozladěnější, než když šla do správky. Harmonikáři, buďme svorni, ne? Co to má být? Ostudy jedni. Vojta pak sice Hohnerku na druhý pokus přece jen trochu dohromady dal, ale do mé hlavy se i tak vplížila temnota. Nahrávky mých harmonikových cvičení z mobilního telefonu jsou plné chyb i přes intenzivní trénink, moje nové písničky jsou vzrušující, ale to co si vymyslí hlava nezvládají ruce, místo jednoho skvělého nástroje mám tři mizerné a navíc táta začíná být čím dál víc popletený. A víte co? Ty písničky budou temné. Ty věci, co vyšly z veselých sedánků s muzikou ve sklepě, se teď změnily na zachmuřené písničky. Temné písničky. Temničky. Zítra si vezmu banjo od Broni zpět, když se nic neděje. Temničky ze sklepa.

Srpen22

Léto proběhlo ve znamení prvních pokusů o harmonikářské hraní pro přátele a příbuzné na různých oslavách, dovolených, posezeních a akcičkách. A víte co? Furt to není dobré. Nesklízím už sice otevřený výsměch, jako v případě Kristýniny rodiny, na kterou jsem vyrukoval pouze se zpěvem a basovým doprovodem, (nějakou dobu mi pak říkali Jednoruký bandita) ale prostě to pořád nestačí. Před tátou už si vůbec netroufám zahrát. Několikrát jsem se o to pokusil, ale z toho, jak se tvářil jsem nikdy nedokázal vyčíst, co si o mojí snaze vlastně myslí. Nevypadá, že by měl radost. Shovívavost to taky není. Kdyby aspoň řekl, že to stojí za starou bačkoru. Cvičím každý den v týdnu sedm různých písniček. Takže sedmkrát sedm. Lidovky, pár hitůvek a sedm svých Temniček. Ke Špalíru a Ukolébavce přibylo pět příšerek. Kolo neštěstí - měl to být takový námořnický dupák, O čem si hvízdají - s pěkně tajemným obsahem a pro mne skoro nehratelnou pravačkou, zatím, Tak malý chlapec - hospodský weltschmertz waltz, mám ho moc rád, anžto jsem ho jako první Temničku dokázal hrát i zpívat zároveň, předělávku skladby Syneček od kapely Zuby Nehty, kterou jim pak třeba někdy pošlu, dále během několika minut spíchnutou hopsačku Peklo a Nebe, jejíž text už visel někde ve vzduchoprádnu a já ho jen zapsal a písnička O té lásce, ta je o jedné holce, která se kdysi rozhodla, že jsem mizera a končí se mnou. Sedmkrát sedm, to už je skoro padesát. Slušné, ne? A poslyšte, když jsme u těch slov a obsahů, musím vám něco říct. Úplně nejvíc ze všech se mi líbí texty Petra Vidlaře z kapely Návratníček. On totiž píše do muziky básně. Já píšu celý život do muziky furt akorát texty. A tak se teď snažím, aby Temničky byly trošku jiné, než slovíčkaření v té mé jedné jiné kapele. Aby byly jasné, srozumitelné a opravdové, i když to pořád nějak nejsou básně, ale jen ty texty.

Září22

Změny v nástrojovém parku. Prodal jsem hluboko pod cenou Deliciu Junior 72 s rozladěnou basovou tastaturou. Přijeli si pro ni odněkud z Čech. Čekal jsem na ně před školou spolu s Kubou a protože nebylo co dělat, chvilku jsem si zahrál. Nevěřili byste, jak škaredě se někteří lidé po nás dívali. Většinou odhadem mí vrstevníci. Nerozumím. O ulici dál jejich děti mezitím na hřišti překřikovali své vlastní dunící přenosné reproduktorky. Svět je srandovní, viďte? Kuba prosil, ať přestanu, bál se, že mně nechají zatknout. Přestal jsem a harmoniku schoval. A pak přijeli z Čech a já ji prodal. A o týden později koupil v městečku Hovězí od moc fajn rodinky novější typ toho samého akordeonu, jen s šedesáti basy. Příjemní lidé. Těm nevadilo, že jsem si u nich před domem sedl a chvilku si zahrál. Dršťky z Hovězí. 

Říjen22

Tak. Je to domluveno. Radomíra Staňka znám od úplného začátku hraní, a od úplného začátku hraní jsme spolu nejlepší kamarádi. Radomír už hraje jen sporadicky, ale má nahrávací studio. A v tomhle studiu Temničky spatří světlo světa. Trošku mně mrzí, že volný nahrávací termín je až březen příštího roku, ale aspoň můžu trénovat a jít do věci připravený. Začínám shánět další spoluhráče na nahrávku. Broňa a banjo jsou zatím u ledu, zato by se hodil holčičí zpěv a třeba ukulele, to teď frčí. Zkusím oslovit kamarádku Míšu Laníkovou. Zpívala na nahrávce jedné mojí předešlé kapely, a to tak, že skvěle. To by mohlo fungovat. A taky třeba i někoho s pořádně mužným hlasem. Já moc mužný hlas nemám, spíš takový divný klukovský a navíc nesprávně tvořím tón, takže jako by do toho někdo ještě syčel a skřípal. Někomu můj zpěv nesedne vůbec. Už jsem za to musel strpět několik ostrých kritik, od bráchy třeba, ty jsou nejbolestivější. To se pak vždycky vymlouvám, že to jinak neumím, že to tak ze mne prostě leze. A možná je to i pravda. Občas hostuju v jedné jiné kapele, kde zpívá David Prokop. Ten má pořádný chlapský hlas, správně hovězí. To bude dobrá volba. A když už jsme u toho bráchy, toho už jsem taky poprosil, jestli by mi na nahrávku nenapískal nějaký ten klarinet či flétničku. Brácha je totiž dechař, stejně jako táta. A stejně jako táta, když hraje, tak ví co zrovna hraje, který tón, v jakém akordu a co s tím tónem pak dál dělat, aby to fungovalo. To moc obdivuju, já to takhle nedokážu. U mně je to všechno pokus a omyl nebo náhoda. Mohl bych taky strašně lhát a říkat všude, že hraju intuitivně, to by vypadalo hezky. Ale mně se v muzice lhát nechce. V té jedné jiné kapele to trošku jde, ale v téhle harmonikové by to, myslím, neprošlo. Harmoniková kapela. To nezní dobře. Harmonikářský projekt zní ještě hůř. Měl bych to celé nějak pojmenovat. Když děláte něco nového, je v určitém momentu potřeba to tak nějak ucelit a něčím zaštítit. Nejlépe jménem. To funguje. Sedánkům ve sklepě jsme s Broňou občas říkali Sklepmistrovství. Pak mne napadlo Kosti ze sklepa. Jenže zkuste to říct nahlas a uslyšíte sami, že to nefunguje. Zato taková Kost a kůže, to má šmrnc i trochu temnoty. To každý už slyšel a každý to zná. To je to správné jméno. A žádná kapela toho jména u nás není, díval jsem se, víte?

Leden23

Děje se teď hodně věcí a na akordeon je míň času, ale o to víc se k němu utíkám, protože je léčivý. Na konci léta to s tátou už začalo být velice špatné. Nemoc postoupila děsivě rychle a natolik hodně, že musel do nemocnice a po vánocích jsme jej s bráchou ubytovali do Alzheimercentra v Boskovicích. Je to docela z ruky, ale jinde nebylo volno a tak doufáme, že se brzy uvolní místo ve Zlíně. Jezdíme za ním, co jen to jde. Přivezli jsme mu tam i klarinet, ale už mu nejde zafoukat. Doufám, že mu brzy pustím nějaké svoje nahrávky. Zatím se mi Temničky rozrostly o další dvě. První je vlastně úvodní, stejná jako Tak malý chlapec, jen je v G, takže se musí zpěv víc křičet, a zní to naléhavěji. A taky má jiný text. A jako poslední mne napadlo překopat a nahrát pirátskou hymnu Hoist the Colorus od Hanse Zimmera. Hodně práce mi dává text, chci, aby co nejvíc souhlasil s anglickým originálem, a zároveň zněl jako hodně archaická čeština. Dlouho jsem se mořil se souslovím Fiddler´s Green. Domníval jsem se, že jde o název námořnické hospody až nakonec s údivem a nadšením zjistil, že jde o jakousi pirátskou Valhallu. Uvidíme, jak Vlajky vzhůru nakonec budou vypadat. Uvidíme, jak bude vypadat celá nahrávka. Termín nahrávání je stále v nedohlednu, takže Míša možná nebude mít z rodinných důvodů čas Kost a Kůži nazpívat. Co s tím? Nakonec jsem oslovil v té věci pianistku, zpěvačku, textařku, skladatelku a trombonistku v jedné osobě, Jitku Jitunk Fuskovou. Je muzikální, hezká a má ráda Zuby Nehty. Líbí se jí myšlenka harmonikářské nahrávky, texty i jméno kapely. Prý by do toho šla. A David Prokop nakonec prý taky, a rád by nahrál i ukulele, prý na něj teď cvičí víc, než na kytaru. Tak uvidíme. Je to jen samé uvidíme, viďte. Taky se mi zdá.

Únor23

Dobré zprávy. Uvolnilo se místo ve zlínském Alzheimercentru, takže táta je zpět ve Zlíně. Boskovice se mi líbily možná malinko víc, ale bylo to fakt z ruky. Každopádně to funguje. A ještě jedna srandovní věc. Při vyřizování tátových personálií se profláklo, že jsme všichni tři tak trochu muzikanti a anžto ředitelka centra je ukrutně akční žena, ani nevím jak, a mám domluveno první harmonikářské veřejné hraní. Pro klienty centra. Brácha přislíbil doprovázet tu divočinu na klarinet. No tak snad to nějak dopadne, je to domluveno až na květen. 

A teď špatné zprávy. Moje harmonika alias Dršťky z Hovězí je skvělá. Malá, lehká, jednoduchá, zařezává, zpívá a vrní, je červená, má dva rejstříky v diskantu a 60 basů. Všechno jak má být. Jenže. Chvějivý rejstřík trošinku neladí. Na trénink a táboráky více než postačující, na nahrávku ne. A je opravdu malá, tak moc, že se u ní musím hrbit. A fakt už potřebuju v pravé ruce tříhlas a pět rejstříků, jasné? Potřebuju nový stroj, přátelé.

Březen23

Prodal jsem svou harmoniku kamarádovi muzikantovi, bude na ni housti jeho syn. Zatím vržu opět na tátova starého Weltmeistera, anžto nový akordeon jsem po dlouhém bádání, strádání a váhání teprve objednal. Od seriózního prodejce se spoustou dobrých hodnocení, pana Jána Mačugy ze Slovenska. Po dvou týdnech nervozity krasavice dorazila a já se zhroutil. Zní to jako pod dekou. Hodně tlustou dekou, jestli chcete něco vědět. Opatrně jsem to naznačil pánu Jánu a povídal, že se musí rozehrát, anžto ležela kdesi v krabici v regálu v suchu a tmě, už od dob, kdy byla vyrobena, ve sladkých praštěných osmdesátých letech, dosud nikdy nehraná, neposkvrněna žádnými něčími hrubými pazoury, panenská, čekajíc na svého prince, který jí vdechne dušičku. No, opravdu tak vypadá, panenka. Jakoby právě sjela z výrobního pásu. Lehce se na ni hraje, voní, je lehounká a červená, a já mám být ten, kdo jí vdechne dušičku. No dobře, co mi zbývá. Snad se panenka rozezpívá.

Duben23

S Broňou, Radomírem a rodinami jsme strávili čtyři dny na horské chatě v Beskydech. Klepali jsme kosu, chodili na vycházky sněhem a večer hráli a zpívali v kuchyni vytápěné kamny. Zájezd nám zpestřoval různými kousky rovněž podivínský majitel, který měl kupříkladu ve zvyku znenadání se vynořit z temného kouta domu, sekat pod okny zlověstně dřevo obrovským pantokem, posílat nás na vycházky do zasněžených lesů podle nesmyslných a záhadných map a půjčovat si cizí kytary a hrát na ně, aniž byl tázán. Nevěděli jsme, že s námi bude trávit dovolenou cizí člověk. První večer jsem, z frustrace nad situací, neznělostí nového nástroje, pocitem neporozumění ostatních a neslučitelnosti hry na harmoniku s pitím alkoholu, udělal hroznou věc. Mrštil jsem ve vzteku svým novým panenským akordeonem o hrubě tesanou, hrubě dřevěnou, hrubě lakovanou lavici. Druhý večer jsem proležel s horečkou. Asi trest nebo co. Woodoo. Třetího večera už nám bylo vše jedno. Domů jsme se vrátili spráskaní jako psi. Ale nastojte, kamarádi. Ta hnusná opice se asi opravdu začíná rozehrávat. Nejdřív jsem si myslel, že se mne snaží ukonejšit vlastní mozek, ale je to opravdu slyšitelně lepší. Zvuk se projasňuje, panenka se probouzí a hromuje, štěká a zařezává lépe a víc. Tátova stará Hohnerka, jejíž ostrý jedovatý průrazný zvuk se mi tolik líbil, mi začíná připadat protivně uřvaná, bez basu. A chudák poctiva Weltmeister zní vedle mého nového stroje jako polámaný flašinet. Jsem nevděčník, ano. A trestem mi budiž první veřejné harmonikářské vystoupení.

Květen23

Sakra, že to ale uteklo. Do poslední chvíle jsem tajně doufal, že na to v Alzheimercentru zapomněli. Ale kdepak. Nezapomněli. A ještě navíc vystoupení shlédne i táta, který, ač už ho dost ubrala nemoc, je pro mne něco jako nedostižný zářící harmonikářský maják. Vybral jsem třicet lidovek, u kterých si připadám nejjistější, urval se dřív z práce, malinko ztrémovaný, a hurá na Alzheimer Home. A víte co? Nakonec to bylo pěkné. Brácha byl docela nervózní, ale nijak moc chyb jsme nenasekali. Lidem se to líbilo, tetky zpívaly, nealko pivo teklo proudem, gril griloval. Tátu jsme zkoušeli znovu přesvědčit, ať pískne na klarinet, ale nechtěl, spokojil se s malým bubínkem. Seděl na vozíčku a ťukal do bubínku. Před nedávnem to byl chlap, který válel na saxík v big bandu, chodil do divadla, příliš koukal na televizi a příliš jezdil autem. Ach jo. 

Sakra, je květen, neměli jsme náhodou v březnu začít ve studiu u Radomíra nahrávat tu moji slavnou harmonikářskou fošnu? Zdá se mi, že Radomír tu zatracenou Kost a kůži snad ani nahrávat nechce. Pokaždé převede věc v legraci, když na něm mámím termín. Už to trvá dlouho a začínám být rozčarovaný. Rozhodl jsem se přestat doprošovat. Meteor studio ve Slavičíně, kde jsme odjakživa nahrávali s tou jednou jinou kapelou, je jistota. Sešli jsme se na pivu s tamějším zvukovým mistrem Honzíkem Laníkem a vše domluvili. Mohlo by to nakonec prý klapnout i s tím Míšiným zpěvem, je to totiž Honzíkova manželka. Ale co Jitunk, doprčic? Nějak se mi to kupí. Že by na nahrávce zazpívaly obě? Moje nervy, musím se rozhodnout mezi dvěma ženami. To je zápletka, co?

To je srandovní. Volal Radomír, prý co teda s tou nahrávkou. Chvilku jsme to řešili a mluvili, jak kdo co má, a jak kdo co myslel. A nakonec to teda natočíme u něj. Měl trochu problémy se studiovým počítačem nebo co, akorát se nějak nezmínil. Takže studio Audiostar. Jsem tomu nakonec i rád, odpadá špedice, do studia dokopu po svých na koloběžce s harmoškou na zádech. Zrovna jsme zašli na pivo, když už jsme byli v těch přípravách. Takže co je třeba? Nový stroj už je pěkně rozehraný, poslední korektury textů jsou hotové. Rozhodl jsem se jako první nahrát samostatnou harmoniku, dozpívat pomocné zpěvy a to celé nechat Radomírem nahrubo smíchat. A pak to poslat ostatním účastníkům, aby zjistili, do čeho že se to namočili, co je ještě čeká a pěkně zodpovědně se nachystali, případně se zděšeným křikem vycouvali. První náběr vyšel zrovna na moje narozeniny. A po pravdě - ač jsem se do studia nachystal relativně zodpovědně, jakmile jsem udělal první chyby, začalo se všecko těžce hroutit. Hrál jsem jako s poškozeným mozkem. Nakonec jsem Radomírovi nahrál pracovní nahrávky i se zpěvem bez ohledu na chyby, aby měl představu, jak skladby nahrubo vypadají a pak dokola obehrával jednotlivé pasáže, aby bylo dost materiálu, ze kterého by pak sestříhal jednotlivé písničky. Hrdý teda nejsem. Fuj!

Červenec23

Táta už si žádnou moji harmonikovou písničku neposlechne. Všechno šlo hrozně rychle. Nevěřil bych, jak strašně rychle. Začátek léta pro nás s bráchou znamenal hlavně kolotoč zařizování všech věcí okolo rozloučení s tátou. Nejvíc teda pro bráchu, je mnohem praktičtější a vůbec použitelnější než já. I když taky pěkný blázen. A po smuteční hostině jsme si pak i chvilku zahráli na harmošku a klarinet. Snad to k tátovi dolétlo. Ať jsi kde jsi, měj se tam hezky. Nechce se mi o tom už víc moc psát. 

Během léta už jsme se k nahrávce nedostali. Prakticky celý červenec jsem víkendy strávil na piditurné s tou jednou jinou kapelou. Velmi únavné piditurné. A poslyšte, nestačím zírat a poslouchat, jaká hudba se dnes na festivalech hraje, jací lidi na ni chodí a jak se kapely prezentují. Nějak mne přechází chuť být součástí něčeho takového, přátelé moji. Každý harmonikový trénink či hraní pro pár známých na chatě mne napňuje mnohem víc. Copak se z tebe stalo, moje milá zlatá muziko? Na druhou stranu, při jednom hraní jsem se třeba seznámil s heligonkářem Honzou Grabecem. Hrál po nás na hlavním pódiu, a po koncertě chodil po městě, posedával před kavárnami a hospůdkami, hrál a zpíval. Můj sen. Ten podvečer jsem na něj narazil hned několikrát, vždycky se přidal ke zpěvu a jen tak bokem z něj tahal i nějaká moudra o heligonce. 

Nějak na mne vybyla povinnost rozhodnout, co s tátovými akordeony. Tátova Hohnerka se stane stálou součástí nástrojového parku na naší chatě na Slovensku. Tahali jsme ji tam poslední dvě sezóny prakticky pořád, a cestování jí neprospívá. Na zimu ji pořádně zabalím do peřin. Weltmeister zatím odpočívá ve skříni v tátově bytě. Nechám ho tam, třeba se bude ještě hodit na nahrávku. Ty flašinetové basy jsou stejně fajn.

Září23

Radomír zázračně sestříhal z těch mých akordeonových hrůz docela slušně vyznívající podklady. Musí to být strašný opruz, takhle to lepit. A ve dvou odpolednách začínajícího léta jsem do devíti Temniček připojil zpěvy a na Radomírův neodmítnutelný návrh i baskytaru. Se zpěvy spokojený nejsem, ale beru je jako pracovní, spoustu partů převezmou Míša s Jitunk a chlapský baryton Davidův. Při jednom sedánku jsem doplnil do tří písní taky ukulele a banjo, na to se však Radomír moc nadšeně netvářil. Začínám tušit nějakou potíž. Nakonec přichází s návrhem, že jestli by mi nevadilo, zkusí do té mojí muziky doplnit nějaké kytary. Váhavě jsem to odkýval, ale začínám se fakt trochu bát. 

Pobíháme s bráchou po notářích, bankách, kancelářích a vyřizujeme nějaké podivnosti stran tátovy pozůstalosti. Po pravdě, brácha lítá a já vlaju za ním jako praporek, stejně tak užitečný a stejně tak inteligentní. Sedmdesáti procentům z toho, co se probírá, řeší, uzavírá a převádí, nerozumím ni zbla. Ale snažím se být nápomocný, jak jen svedu. Jsem hlavně rád, že trávíme s bráchou zase poměrně hodně času spolu, byť i z neveselých důvodů. A když se všechny ty peripetie uzavřely, až jsem se vyděsil částky, která se objevila na mém bankovním účtu. Z papírů, ve kterých mi brácha trpělivě ukazoval, který shluk číslic je který podíl z akcií v té a té instituci a převodem na toto konto se zajistí že.. et cetera et cetera et cetera, tak z těchhle papírů jsem, prosím, nikdy nic nevyčetl ani nepochopil, nekamenujte mně. Udělám vám raději písničku, to mi trochu jde. A peníze po tátovi budiž mi v tom nápomocny. Vrazím to do muziky, myslím, že by se mu to takhle líbilo. 

Chtěl bych, aby "Temničky ze sklepa" byly hotovy 31.října. To bude stylové. A křest nahrávky by tak mohla doprovázet maškarní merenda. A celé takové tajemné by to mohlo být. Ale máme co dělat. Ještě pořešit bráchovy party klarinetní a píšťalkové, rozhodnout, co zpěvačky a zpěváci, ještě mix a mastering, obal CD, nebo to bude nějaký jiný nosič? Mám hlavu jako balón, jdu spát.

Listopad23

Asi je vám už podle nadpisu jasné, že se nahrávku v mnou vysněném termínu dokončit nepodařilo. Nevadí, bylo to jen přání a děla se spousta jiných a významnějších věcí. 

Je to tady. Začínají mi e-mailem přicházet první vzorečky písniček s Radomírovy kuchyně. Z původní jednoduché přímočaré harmonikové muziky jsou teď kapelové skladby s vrstvenými kytarami, sem tam akustickými a hlavně elektrickými. Harmonika se stala jedním z nástrojů v množství. A nezní to vůbec špatně. Některé věci zní dokonce výborně. Jen to zní úplně jinak, než v mojí hlavě Temničky původně zněly. No co. S Radomírem to tak zkrátka vždycky je, vždycky bylo, a vždycky asi bude. Zároveň s prací studiového mistra je na sebe zvyklý vzít i úlohu produkce. Takže suma sumárum, kamarádi. Některé songy jsou moc fajn a některé trošku drhnou. Dvojhlasy jsou trošku jinak hlasitostně řešeny, než jsem chtěl, banjo a ukulele jsou upozaděny. To se prý ještě pořeší. Poprosil jsem Radomíra, hlavně ať obrátí ve stereu pravačku a levačku na akordeonu. Všichni ostatní to mají opačně. Souhlasil, ale dosud neobrátil. No nechám to tak, neprotestuju, jsem rád, že už to roste pod rukama. 

Prosinec23

Víte co? Nějak se mi zdá, že Radomír nechce do nahrávky přidávat už žádné další party, nástroje ani zpěvy. Prý se mám vykašlat na nějaké bráchovo troubení a zpěvačky i mužně chlapácký hlas. Prý mu to takhle přijde perfektní. Jsem rozčarovaný, dostal jsem se dlouhou oklikou tam, odkud jsem vyšel. Nalistuju za vás druhou kapitolu, dobře? A cože se tam píše? 

"I když ty písničky v téhle kapele vymýšlím já, do toho, jak pak budou nakonec vypadat, nesmím ve studiu už moc mluvit. Divné, co? Nevadí, napadla mne kolosální myšlenka. Až se naučím to Zlaté posvícení, nahraju si v nějakém studiu nějaké ty své písničky sám. Úplně nové, úplně jiné, budou znít tak, jak znějí v mojí hlavě a nikdo mi do toho nebude smět kafrat. Já jim dám."

Petře, kde zůstal ten hrdý odbojář v tobě? Zase se někde krčí v rožku a žmoulá klobouk v nemohoucích ručičkách. Takže tohle ne, brácha říkal, že jeho dechové party můžeme nahrát i u něj doma, a do Audiostar se to pak pošle a dodatečně na nahrávku přimíchá. Hned volám svému sourozenci, ať mi pěkně řekne, kdy má konečně čas a vletíme na to. Takto jsem to podal i Radomírovi a ten v mrzuté náladě poslal bráchovi na email natočené podklady. 

Nakonec jsme u toho strávili tři hodiny, hodně se kecalo, a já zjistil, že natáčení muziky s bráchou je proces na dlouhé lokte. Je na sebe velice přísný a dostává tak sám sebe do jakési nejistoty bez radosti. Nejdříve si chtěl party zapsat do not, pak se řešilo, který klarinet či která flétna bude nejlepší, pak jsme pili pivo, pak povídali, pak něco zkoušel nahrát a já si prohlížel knížky v jeho knihovně. Natočili jsme pár fragmentů do několika Temniček. Druhé nahrávání trvalo tři hodiny. Natočili jsme za tu dobu pouze jediný flétnový motiv do O té lásce. Třetí nahrávání už neproběhlo. Nedokážete si představit, jak mi je.

Leden24

Nahrávání v record studiu AudioStar jsem kompletně zrušil. Bráchovi jsem poděkoval s tím, že se veškerá práce s Kostikůží končí. Nehraju na akordeon, jsem zklamaný, smutný, nespokojený sám se sebou i světem kolem. A jsem starý, je mi čtyřicet devět. Vypadám prý na pětatřicet. Vevnitř se cítím na sedmdesát. Kdysi jsem si slíbil, že v padesáti přestanu hrát s tou jednou jinou kapelou. Přestanu poskakovat po pódiu, mlátit do basy a křičet do mikrofonu. Přestanu trávit víkendy v autě s dalšími zaseklými dětinskými zoufalci, kteří si myslí, že to ještě stihnou někam dotáhnout, že za nimi potáhnou davy, budou hltat jejich muziku a padat do kolen. Jsem unavený. Zkusil jsem to zmínit před tou svou jinou kapelou a málem vyletěli z kůže. Blázni blázni blázniví. Nevím, jak se z toho jen vyvlíknu.

Je konec ledna a mne napadla kolosální myšlenka. To Zlaté posvícení už jakž takž umím, tak si prostě nahraju ty své písničky sám! Ale tentokrát úplně sám! A ve svém vlastním domácím studiu, vždyť to tak dnes dělají všichni, proč by ne já? A Temničky mi budou znít konečně skutečně tak, jak znějí v mojí hlavě. A nikdo mi do toho nebude smět kafrat! Já jim dám.